Neva Masquerade

Nepatřím mezi chovatele sibiřských koček v tom pravém slova smyslu, ale mám doma desetiletého sibiřského kocoura z chovatelské stanice Siberian Star. Je to modrý kocour Alexander, matka Zinaida, otec Prochor O. K. Sibiria. (Alexander má fotku na stránkách této stanice jako kotě pod vrhem A.) Prochor, jak mi řekla paní Tomková, není (nebo nebyl?) moc typový kocour, paní Tomková ho použila ke krytí své úspěšné Zinaidy jen jednou. Ani náš kocour nebude typově asi žádný zázrak (má titul CAC). Objevili jsme ho před čtyřmi lety v malé vesnici u Plzně, kde žil celoročně ve kotci 2 x 3 m, neměl tam kromě boudy s pelechem žádné šplhadlo, škrabadlo, nic, čím by se mohl zabavit. Měl u sebe jednu dospělou kočku a jejich asi půlroční kotě, kolem dokola ve stejných kotcích spoustu psů. Byl leden, všechny kočky měly rýmu, která, jak se později ukázalo, je chronická a nic moc se s ní nedá dělat. (Proč a jak jsme kocoura našli, to sem asi taky jednou napíšu, ale čas ještě neuzrál.) :) Koupili jsme ho hlavně proto, že nám ho bylo líto. Paní nám řekla, že na kočky nemá čas (což tedy byla určitě pravda, zahlédli jsme i koně a nějaké krávy) a chtěla by je všechny prodat.
Kocour byl příšerně zplstěný, měl všelijaké parazity, ukousnutý kus ucha, zbytek boltce zjizvený a zdeformovaný, podle očkovacího průkazu neviděl veterináře dva roky. Testy na FIV a FeLV měl negativní. Paní Tomková neměla tušení, kde kocour je, myslela, že žije u někoho jiného. Dnes už je kocour delší dobu vykastrovaný, tři roky je na ledvinové dietě, má zánět dásní, s kterým se údajně nedá nic dělat, neboť prý souvisí se selháváním ledvin. Zřejmě kvůli bolestivým dásním se vůbec neolizuje, přesto, že se ho snažíme česat, je často zplstěný a tudíž většinu roku ostříhaný. Návštěvy svým vzhledem poslední dobou opravdu neokouzluje. :D
Mým životem prošlo dost koček, většinou byly hodné a přítulné, ale Alexander má úžasnou povahu. Roky v kleci ho nijak negativně nepoznamenaly. Je přátelský, naprosto důvěřivý i k cizím lidem, hned po příchodu k nám se choval, jako by u nás bydlel odjakživa. Nikdy vůči žádnému člověku neprojevil ani stopu agrese, ani v době, kdy ještě nebyl vykastrovaný. Jen nové - neznámé - kočky ve svém teritoriu tenkrát moc nemusel. Mezi ním a mou dospělou dcerou vznikla velká láska. Dlouho jsme ho nemohli přimět, aby si zvykl na dietní stravu, nakonec jsme přišli na to, že musíme při krmení sedět (klečet, ležet) vedle něj na zemi, dávat mu sousta po lžičkách na talíř a vlídně na něj promlouvat. Na tohle má nervy hlavně dcera, on samozřejmě preferuje krmení od ní. Když uslyší, že klepnou dveře a ona se vrací, začne zběsile pobíhat a mňoukat. Po každém jídle nekompromisně vyžaduje, aby si dcera lehla, on si jí lehne na břicho a nechá se hladit. V noci s ní spí v posteli, slintá (kvůli zánětu dásní), funí a prská (kvůli rýmě), ale je šťastný. Dcera není žádný obětavec a samaritán a spí velice ráda, přesto ho ve své posteli (u hlavy!!) snese. Máme ještě tři další sibiřky, přesto si často posteskne, že takovou kočku, jako je tenhle kocour, už nikdy mít nebude.