Neva Masquerade

Včera jsme se s Evuší rozloučily s milou společností Lady,Mileny a Jirky.
Pokusily jsme se dohnat resty na poli domácím, zvířecím a v neposlední řadě i webovém. Doplnila jsem album k pohlednicím o aktuální fota. Ještě mi zbyla energie na doplnění Goranova alba o jeho první opravdový průzkum nového teritoria a tím jsem skončila. Ne že bych vám chtěla cokoli upřít, jen energie se nedostává. Administrativu spojenou se zjištěním skutečné situace a výhledu kolem uznávací výstavy jsem ovšem neopominula. Informace z Polska si laskavě vzaly na starost Andrea a Radka, za což jim vřele děkuji. Já pátrám v ostatním FIFe světě po podpoře. Bohužel je čas prázdnin, tak je třeba se obrnit trpělivostí, než se člověk dočká nějaké odpovědi. A protože zítra očekávám nějaký časný budíček neb jedeme na houby musím se postarat především o to, aby byl klidný večer. Čubinu jsem nacpala k prasknutí kuřecím, kocoura jsem povláčela po blízkém okolí a teď se snažím utavit malého teroristu honbou za drásátkem. Pokud to vše přežiji, hupnu do vany a sbohem drazí něvaposedlíci, postýlka na mě volá.
EvaNěva

Ráj koní a dobrého jídla.
Náš miniseriál reportáží se jmenuje Pohlednice z cest ne náhodou. Každý den nějakou cestu podnikneme ať už je malá nebo větší. Končící výkend byl poměrně náročný a tak jsem se usnesla, že není nutné naše již tak dost zmučené tělesné schránky více trýznit, že si zasloužíme cestu oddechovou, nenáročnou, ale přesto zajímavou. Okolí Chebu se zajímavými místy jen hemží a tohle je opravdu za humny. Jmenuje se Antonínova výšina, příjemný kopec porostlý smíšeným lesem, keříky borůvčí a kopečky mechu, kde lze nalézt hříbky, křemenáče a kozáky a i jiné druhy jedlých hub. Podle cesty rostou ostružiny a maliny a je to příjemná procházka vonící borovým jehličím. Pozvolný výstup na vrcholek kopce si naplno užívala zejména dobrmanka, která s ohledem k věku už není fyzicky vybavena na náročné tůry. Na úpatí Antonínovy výšiny je prastarý mlýn, který se jmenuje Štekrův a to byl cíl našeho výletu. Příjemně unavené procházkou odpoledním lesem jsme se posadily na zápraží pod slunečník a blaženě odpočívaly. Hrázděná budova na nás dýchala starobylou atmosférou, servírka Jana pak byla naprosto současná a moderní a příjemná a ochotná a hezká. Po chvilce váhání a mudrování nad současnou hmotností jsme přece jen neodolaly lákání vybraných jídel a objednaly jsme si večeři. Jedním slovem byla vynikající. Následoval dezert v podobě zmrzliny respektive pravého českého štrúdlu, ještě teplého s obrovskou záplavou pravé (nikoli sprejové!) šlehačky a výborné kávy. Společnost nám dělala majitelka Štekrova mlýny a současně moje koňská kamarádka Mirka se svojí dcerou Danielou. Dobrmanka dováděla s dvouměsíčním štěnětem belgického ovčáka a nad tím vším šeptaly listy staletých lip a nad rybníčkem se pohupovaly křehké větvičky vrb a olší. Dokonalý balzám na duši! Ač jsme si plánovaly výlet krátký, pobyt na Štekrově mlýně se protáhl na bezmála čtyři hodiny, které utekly neuvěřitelně rychle. A na úplný závěr nás majitelka provedla stájí, kde se ku spánku chystali ušlechtilí oři. Svůj chov moje kamarádka Mirka založila na koních, kteří jsou potomky koní, kteří byli v padesátých letech zrekvírování jejímu otci. Ale protože už bylo opravdu pozdě a hříbátka už chtěla mít svůj večerní klid, obrázky jsem nepořizovala. Ale slibuji, že se na Štekrův mlýn s Evkou vypravíme ještě jednou a to jak za vynikající kuchyní (plánujeme nedostižnou palačinku s ovocem, zmrzlinou a šlehačkou) ale hlavně za koňmi.