Neva Masquerade

Ačkoli mou srdeční záležitostí číslo jedna je Mouc, Píša mi byla velkým poučením a bezesporu je dodnes a patrně navždy zůstane kočkou, jejíž život poznamenal můj vztah ke kočkám a můj náhled na soužití s nimi nejvíce. Byla to právě ona, která mě nejvíce motivovala k zamyšlení nad žebříčkem „kočičích“ hodnot. A byla to ona, kdo mi jednoznačně ukázal rozíl mezi kočkou přežívající a žijící spokojený život.
Freya Siberian Star. V malém bytě plném krásných koček bylo stále co obdivovat a hladit a na co se chovatelky ptát. Skvělý rodokmen plný „super koček“, super typ ale především šibalství v každém oku, to bylo co mě na Píše upoutalo. Píša k nám přišla jako půlroční kotě , do domácnosti s jedním odrůstajícím postpuberťákem (20 let) , sedmiletou přátelskou byť nervní dobrmankou a o rok starším Moucem. Přestože Píša psa nikdy neviděla, trvalo to jen pár dní, než zjistila, že ta „prdláčerná“ není nebezpečná, neprudí a lze snadno ovládat. Tím byl jejich vztah jednou pro vždy vyřešen. Píša čubinu ignorovala a pouze ve výjimečných případech vyhledala její společnost, aby se schovala za psí hřbet před Moucem, nechala si olízat kožíšek či otřela hlavičku a prozkoumala čerstvé pachy na dobrmaních nohou, když se čubina vrátila z procházky. Mouc nikdy nebyl příliš hravý, ale ani Píša, takže jejich vztah probíhal spíš na úrovni vzájemného ignorování. Jenže Mouce čas od času posedla „hravá“ a tak šel a kousnul Píšu (většinou spící), čímž ji vyzíval ke hře. Znám jeho brutální výzvy ke hrám (kouše víc, než je pro většinu ostatních přijatelné a pochopitelné jako výzva ke hře) a tak jsem se nedivila Píše, že jeho „návrhy „ příliš neakceptuje. Velký byt jí však skýtal poměrně mnoho možností úniku před neohrabaným Moucem a tak jsem situaci nijak zvlášť neřešila a doufala, že až kočka dospěje, získá více sebevědomí, s kocourovou nevycválaností se vyrovná . Neuniklo mi, že Píša nevynechá jedinou možnost „prosáknout“ za zavřené dveře, ale v tu dobu jsem to přičítala tomu, že za dveřmi hledá nejen klid, ale pudí jí tam i její nesmírní, vrozená zvědavost. Píša se nikdy nesetkala s negativně naladěným dvounožcem a její celoživotní vztah k lidem se dá nazvat kladným vztahem ke všem. Pro ni byli lidé příjemným zdrojem rozptýlení, nikdy nevynechala asistenci u žádné dvounožčí činnosti, byli dobří jako doplňovači misek, ti, kteří ji na přání vždy podrbali vhodným kartáčem kožíšek. Píša neměla problém se společností nikoho z lidí, ale k nikomu nikdy nijak nepřilnula. Na klín za celý svůj život přišla jen párkrát ke mně, Evuši či Danovi, ale nikdy se příliš nezdržela, měla toho tolik důležitého na zkoumání….Píša, jak se záhy ukázalo byla „kočkou prostředí“.Nikdo z lidí, se kterými se ve svém krátkém životě potkala jí nemohl uspokojit, pokud jí neposkytl to jediné, po čem opravdu toužila a to PROSTOR a SVOBODU se v něm pohybovat. Píša byla velmi chytrá, činorodá, aktivní a především nesmírně zvídavá kočka. Vzpomínám, vydržela hodiny sedět u šuplíku a nedala pokoj, dokud se nepodívala dovnitř. Pak o něj ztratila zájem. Její zájem dostat se za dveře byl celoživotní!
Vztah s Moucem se trochu upravil, když přišla pětiměsíční Popelka. Jako kotě ještě neprojevila svou teritorialitu a s Píšou zpočátku dobře vycházely. Společně lépe zvládaly Moucovo „hrátky“, když byla jedna v úzkých, druhá Mouce vždy nějak rozptýlila. Píša byla ve vztahu ke kočkám i k lidem naprosto nekonfliktní. Protože nebyla hloupá, rychle pochopila, že před Moucem ji ochrání nejen dvounožec, ale i Popelka, která se s Moucem moc nepárala a když se jí zdálo, že Mouc překročil meze, jednoduše mu napráskala. Tou dobou už mi bylo jasné, že Píša je „venkovní“ kočka a bez ohledu na Moucovo provokace, u mě v bytě spokojená nikdy nebude. Rozloučit se s tak krásnou kočkou bylo pro mě, jako chovatele velmi těžké. Ještě byla naděje, že po porodu se Píša třeba usadí a své toulavé choutky pozapomene. V době, kdy byla březí už začala Popelka „vystrkovat drápky“ a její zděděná teritorialita začala obtěžovat zatím jen Píšu. Naštěstí Mouc matku chránil a tak měla Píša pokoj. Doba „hájení“ Moucem vydržela po celou dobu, kdy byla doma Píšina koťata a tak blbka Popelka, která nerespektovala ani jinak přirozenou nadřazenost kočky vodící koťata byla od Mouce párkrát bita. Ve chvíli, kdy koťata opustila domov, Píša se přirozeně ocitla na konci kočičí hierarchie, tím spíš, že Popelka dostala první říji. Došlo na variantu Píšu oddělovat a rychle hledat „hodné lidi s domečkem a bez další kočky“ nejraději na samotě u lesa. Takoví lidé nerostou u silnice a ani koček s kvalitami Píši v chovu není mnoho. Proto jsem chtěla čas, který zabere hledání vhodné rodiny vyplnit druhým a posledním Píši vrhem, ze kterého jsem doufala si nechat kočičku, stejně krásnou jako maminka, ale bez „toulavých bot“. Jiný kocour, než Evy Buddy nebyl v tu dobu k dispozici a tak jsem Píšu odvezla do Frantovek.Píša a Buddy, to byla láska na první pohled! K tomu obrovský prostor, voliéra a při troše nepozornosti domácích pánů , útěk na zahradu. Do smrti nezapomenu na Píši výraz, když popobíhala 2-3 metry po zahradě před zoufalou Evuší, která ji lákala domů různými sliby a povely: Pišičko zastav se, mám pantofle, Píšo stejně ti to nedá a vrátíš se, tak neblbni, Pišule stůůůůůj, prrrrrr, lehni, klekni. (to jsou ty publikovatelné). Píša si vždy chvíli hrála na honěnou, na schovku , ale pak se vždy nechala ukecat, sebrat a odnést domů za kocourem. Eva je člověk, který má pro zvířata velký cit a pochopení, její Dan je z těch, který miluje všechna zvířata a ona jeho (jen s Buddym jim to trošku skřípalo), Buddy sloužil (doslova) Píše jako otrok, Bára s Tonkou měly sice s Píšou chvíli problém, ale vzhledem k Píšině nekonfliktní povaze, velkému prostoru , nespočtu podnětů, které kočky dostatečně zaměstnávají a pevné pozici Alfa jedince, kterou Eva doma má se situace brzo urovnala. Když jsem viděla, jaká změna se s Píšou stala, neměla jsem sílu ji odvézt zpět do bytu, mezi kočky se kterými nevycházela. Tak se narodil namísto vrhu Bella Bohemia vrh „A“ Natalis Spring. V tu dobu už jsme věděli, že existuje HCM, že Píša má hluboko v rodokmenu kočky, které daly nemocné potomky a nakonec jsme věděli i to, že Píša trpí vrozenou nedomykavostí chlopně. Obě jsme si moc přály, aby se Píši HCM test ukázal jako negativní, ale bohužel se tak nestalo.Přesto její vyhlídky neviděli veterináři jako úplně ztracené a tak bylo dohodnuto, že po kastraci Eva dopřeje Píše (bez ohledu na nebezpečí, která kočkám s volným pohybem hrozí) to, po čem tato statečná, vždy dobře naložená a připravená prozkoumat cokoli neprozkoumaného kočka touží a to volnost pohybu. Shodly jsme se s Evuší na tom, že nevíme, kolik času Píše zbývá a vzhledem k její trvalé touze po svobodě, jí Eva tuto svobodu , po kastraci, hned jak se na jaře oteplí, dopřeje.Nikdy si nepřestanu vyčítat, že jsem to, po čem Píša toužila nejvíce nebyla schopna poznat a akceptovat včas. Trošičku mě utěšuje, že její poslední měsíce u Evy byly v jejím životě těmi šťastnými, že jsem svými chovatelskými ambicemi neodsoudila tuto báječnou, svobodomyslnou kočku k živoření v prostředí, kde nemohla být šťastná, byť bychom se byly obě snažily sebevíce.
Píša mě naučila, že milovat svou kočku k její spokojenosti zdaleka nestačí, její spokojené předení pod dohledem milovaného Buddho mě ujistilo v tom, že když člověk má raději kočku než sebe, lze jí zajistit život, který ji uspokojí. Píši náhlá a předčasná smrt mi bude navždy připomínat, že nikdy nevíme, kolik času je nám a našimi milovanými vyměřeno a bude mi poučením, že pokud je třeba něco udělat, nesmí se to odkládat. Stejně jako naši milovaní tichošlápci žijme teď a neodkládejme skutky na budoucnost (až po …..), nemusela by se dostavit.

Já se také velmi ztotožňuji s tím co Eva píše. Už jsem na vlastní kůži okusila dost zkušeností ze soužití s kočkama, ato za "kratičkou" dobu cca 2,5 roku co jsem si dovezla Cairu a přitom jsem žila od svých čtrnácti s peršankou a pak s kříženkou (peršan x siamka), ale tolik nabytých zkušeností to pro mne neznamenalo. Když se dívám zpět zjišťuji, že možná tenkrát bylo něco v držení kočky špatně, ale připustit si to bylo moc těžké ne-li nemožné, informace tenkrát všeobecně chyběly. Vrátím se k peršance, kterou jsme měli doma bezmála 17 let. Byla celou tu dobu kočičí jedináček. A až dnes vím, že měla vypěstované "automatické chování". Celé dny se lízala, byla vždycky hrozně mokrá od slin a měla hodně vylízané vždy jedno místečko na těle. Možná ji naše (lidská) společnost stačila, ale kdyby třeba nebyla sama co by jediná kočka....... nemusela si vypěstovat takový zlozvyk.
Dnes už bych jednu kočku doma bez společnosti vlastního druhu nemohla nechávat. Ikdyž mám plašší kočku, i té byla prospěšná společnost jiných(koťata milovala). A ikdyž byla s Fedosjou, která jí byla skorem protivná a která od ní dostala i několikrát výprask, že mučí svoje vlastní děti, nebyla sama a měla podněty od vlastního druhu. Můj vystrašeneček Caira nezůstane určitě kočičím jedináčkem, k tomu mě dovedla zkušenost .....

tak za tohlee téma musím EvěNěvě vyseknout hlubokou poklonu. Pište a předhánějte se v pozorovacích schopnostech svých miláčků na sametových tlapkách. V nárocích na podmínky ke spokojenému životu a na lidskou péči není rozdílu mezi majitelem šlechtického rodokmenu a číčou ze dvora. O něco výše svůj pozorovací talent v plné nádheře předvedla Pomněnka. Jujka s Klárkou nám taky povyprávěly o svých pokojových tygřících. Přispěchám i já se svým troškem do společného mlýna. Nebudu vyprávět o všech našich kočkách najednu, bylo by to na hodně dlouhé povídání, ale budu vás příběhy našich koček zásobovat na etapy. Dnes večer to bude povídání o naší první sibce Barborce. Barborku jsem si vybrala na základě inzerátu a telefonátu. O síbách jsem nevěděla vůbec nic, ale velmi mě oslovil text inzerátu a tak jsme se ve velice krátké době stali majiteli maličkaté Barborky. Barborka byla v počátcích jedinou kočkou v naší domácnosti. Ani jsme si neuvědomovali, že touto samotou vlastně trpí. Barborka na sebe upozorňovala všemi možnými způsoby jako je přesazování květin, likvidace všeho, co se jen vzdáleně podobalo papíru, kousáním, škrábáním. Naštěstí začala záhy chodit s mužem na zahradu a přemíru energie dokázala vyplácat lovem různého hmyzu. Postupně z hmyzu přešla na větší tvory. Svůj lovecký revír zvětšovala a mi jsme jí v tom nebránili. V necelém roce jsme ji nechali kastrovat a tak nás neopanovala obava z nechtěného kočičího těhotenství. V necelých dvou letech jsme jí pořídili kamaráda a to teprve jsme měli možnost sledovat, jak Barborka rozkvetla duševně do krásy. Když po několika měsících Max podlehl zákeřné a neléčitelné nemoci, dala nám Barča najevo, že strádá tak výrazným způsobem, že jsme jí okamžitě pořídili kamaráda. Od té doby se naše kočičí domácnost rozrostla na pět kočičáků. Těžko říct nakolik je dnes osmiletá Barborka šťastná a spokojená kočka. Ale určitě není nešťastná. Když chce mít svůj klid, zaleze si do pelíšku v ložnici a je to pelíšek, který si nedovolí obsadit žádná z koček. Te je skutečně jen Bářin. Bára nikdy nebojovala o kus žvance ani na tahanice o kus flákoty není stavěná. Její miska s jídlem je tedy na kuchyňské lince a ona zde s Toničkou stoluje. Pánové tuto výsadu nemají a když se nejmladší z nich hodlá vysápat za holkama a uloupit jim z misky sousto, je okamžitě vykázán. Barborka má svá dvě pohodlná místečka na okenním parapetu a ta je ochotná se i podělit. Čas od času zapomene na důstojnost svého věku a začne řádit s hračkami jako malé kotě. Někdy jí popadne "amok", to se pak vrhne na moji ruku a s hrozivým vrčením a vyceněnými zuby počně všema čtyma tapkama zpracovávat moji ruku. Pro nezasvěceného hrozivý pohled, když jí tato činnost přestane bavit není na mé ruce jediný krvavý škrábanec nebo kousanec! Vše je jen v náznacích! Barča má přes den neomezený pohyb po zahradě. Ven jde tehdy, když si sama řekne, domů se vrací několikrát za den. Po odpoledním krmení si pak zaleze na pelíšek a do druhého dne odpočívá.
Shrnuto, podtrženo. Barborka je určitě šťastná a spokojená kočička. Má možnost volného pohybu dle jejích potřeb - Bára je velmi svobodomyslná kočka, dostává se jí pravidelné veterinární péče, kvalitní značkové stravy. Doma má společnost kočičích kamarádů. Při krmení má možnost nadlábnout se soukromě i si kousek sousta vyboxovat na smečce. Smečka jí respektuje, ale rovněž se musí o své místo ve smečce zasloužit a po celé té dennodenní kočičí lopotě si jde odpočinout do svého pelíšku a nebo se rozplácne s mým mužem v posteli. Domnívám se, ne - jsem přesvědčená, že Bára prožívá ideální a spokojený kočičí život. Pokud by tomu tak nebylo, asi bychom jí museli večer co večer ukecávat, aby se vrátila domů. To, že se každé odpoledne vrátí sama, že si umí najít své místo ve smečce, že se přijde pomazlit zrovna tak jako se umí uchýlit do svého soukromí je dle mého názoru dostatečným důkazem toho, že tahle kočička si žije svým spokojeným životem, životem, který si s velké části tvoří sama a který je podle kočičích hledisek ideální. Tak to je naše sibiřská kastrátka Barborka.