Neva Masquerade

Někdy koncem ledna na jednom z mezinárodních webů pro chovatele Sibiřských koček položila jedna moje kamarádka z Finska otázku, kterou jsem použila jako nadpis tohoto příspěvku.
Co je nebezpečné z pohledu budoucnosti plemene?
Dostalo se nám odpovědi od Iriny Sadovnikové, místopředsedkyně Ruského WCF, all round mezinárodní rozhodčí a dlouholeté chovatelky Sibiřských koček. Počátky jejího chovu se datují shodně s počátky registrovaného chovu těchto koček.
Díky píli Kláry, která přeložila Irininy příspěvky ( po konzultaci s Irinou jsem maloučko doplnila některé odborné věci) a díky pochopení autorky textu a především proto, že jsem stále více (nejen já) znepokojena preferencemi v typu některých chovatelů a bohužel i mnoha rozhodčích zde zveřejňuji tento názor.
Nebudu mluvit o historii, foundation (kočky s neznámým původem)atp. Naneštěstí čím více se sibiřská kočka stává populární, tím více vzniká sporů o tom, jak by tahle kočka měla vypadat. Já doufám, že alespoň jedna věc je jasná pro každého (nebo … musí být jasná): vzhled sibiřské kočky musí být ZŘETELNÝ - NEZAMĚNITELNÝ. Nikdo nepotřebuje kočku, která by mohla být zaměněna s jinými podobnými kočkami na pódiu. To byl jeden z faktorů, podle kterého se vybíral tvar hlavy i těla a textura srsti v nestejnorodé polodivoké populaci.

Tak: Nejtěžší chyby ve vzhledu jsou chyby, které mění vzhled kočky k podobnému jinému plemeni.

Jakých tendencí se musíme vyvarovat?

1. Nevytvářet vzhled kočky podobný norským lesním kočkám. To je: Nechceme trojúhelníkový tvar hlavy, nechceme rovný profil, nechceme vysoce posazené uši, nechceme jemnou krycí srst a nechceme zvýšené zadní partie těla.

2. Pak extrémnější typ MCO … je docela obtížné splést si sibiřskou kočku s MCO. Dokonce i když hlava vypadá trochu hranatá, s pinčem, těžko by někdo viděl tak protáhlé tělo, že by bylo obtížné rozeznat mezi dvěma plemeny. Jako posuzovatel jsem shovívavá k čtvercové tlamičce, především u mladých kocourů. ALE: věci se mění a my vidíme, i když velmi zřídka, nezvykle dlouhá těla s MCO srstí a hezkou sibiřskou hlavou. Někdo by tuhle kočku prohlásil za MCO, jiný za sibiřku. Možná (pokud tento trend získává na síle) budeme muset být přísnější v tolerování čtvercové tlamičky.

3. Nosy buď římské – „klabonos“ (Birma) nebo retroussee u nás by se řeklo trošku pršák (Ragdoll) jsou velmi malé. My musíme mít široký nos (po celé délce) střední délky. Malé, ale důležité chyby.

4. V neposlední řadě jde o nemilý vývoj, který Eva zmiňuje. Kdokoli přišel na myšlenku „vytvořit“ vzhled sibiřek podobný „doll face“ (panenkovská tvář), udělal chybu s daleko dosahujícími důsledky. Je jednoduché pro posuzovatele penalizovat kočky s úzkou dlouhou tváří, s vysoko posazenýma velkýma ušima, lehce stavěné – to je pochopitelné, ačkoli zkušený posuzovatel by měl před penalizací zkontrolovat věk posuzované kočky a k němu přihlédnout (u mladých koček lze být tolerantnější). Ale je těžké pro někoho, kdo nemá pořádný trénink v posuzování sibiřek, rozlišit mezi vynikajícím exemplářem sibiřského plemene a kočkou s „doll face“, ať už opravdovým PER-křížencem nebo čistokrevnou sibiřkou, ale s chybami, které vytvářejí tento vzhled. Když mluvíme o chybách … NENÍ DŮLEŽITÉ PRO POSOUZENÍ, JESTLI JE TO OUTCROSSING NEBO JEN CHYBA. To je trend, se kterým musíme bojovat.!!!

4.1. Hlavní rozdíly v typu hlavy: kde sibiřka má široce posazené lícní kosti, „doll face“ má vysoko nebo středně posazené lícní kosti a plné líce. Kde sibiřka má masivní, široké hmatové polštářky, dostatečně krátké k hladkému propojení s lícními kostmi, „doll face“ má malé kulaté hmatové polštářky doplňující „kulatost“ obličeje. Kde sibiřka má nadočnicové vyklenutí a plochou linii čela, „doll face“ má kulaté čelo (klenbu). Profil sibiřky musí být mírný , u „doll face“ je hlubší. Nos je delší u sibiřky.

4.2. Struktura srsti: každý chlup krycí srsti musí být dlouhý, velmi silný (tlustý) a mastný, který vyvolává dojem naleštěného povlaku přes páteř a vršek ocasu. Podsada musí být o HODNĚ kratší než krycí srst, každý chlup je jemný a měkký, ale podsada je bohatá a hustá, struktura je „pružná“. Samozřejmě ne během sezónního línání. Ocas musí být také s hustou podsadou, ale ne zvlněný a nadýchaný, vždy bez „vlajky“ (velmi dlouhá krycí srst). Měkká hedvábná krycí srst je opak toho, co my potřebujeme. Když podsada začíná být téměř tak dlouhá jako krycí srst , ztrácíme sibiřský vzhled.

4.3. Stavba těla: obdélníkový rámec těla, středně dlouhé nohy, robustní kostra, těžší váha. U „doll face“ může být váha také těžká, ale tělesný rámec bude kratší. Ocas: musí dosahovat k lopatkám (poslední obratel, ne chlupy). U „doll face“ dosahuje do středu těla.

4.4. Oči: široce posazené, oválné, ne kulaté. Uši: ne malé!!! Ne na boku! Sibiřka má středně velké uši s mezerou na 1 až 1,5 ucha mezi nimi (druhé je extrém!)

Ještě horší je průzkum plemen, které všechny vypadají jako „doll face“. Britská dlouhosrstá, skotská straight dlouhosrstá, tiffany, burmila, ragamuffin, které děsí jejich chovnými plány; není daleko den, kdy „doll face“ také získá uznání v některé federaci. A prosím, nemyslete si že FIFe neuzná některé z těchto nových plemen. Přinejmenším některé z nich na FIFe podium přijdou. A co se stane se sibiřkami, jestliže tento nerozumný trend vyhraje? Naše kočka má (stále, ale jak dlouho?) zřetelný výraz. Ti z Vás, kteří viděli mizerné příklady sibiřek s „dlouhým obličejem“, které provokovaly posuzovatele k větě „to je kříženec mezi NFO a MCO“ – chcete novou generaci posuzovatelů nechat hádat, který druh křížence naše sibiřky jsou?

Před tím, než najdeme to dobré nebo špatné pro chov, musím vysvětlit základní chovatelská pravidla:

Stavba těla, tvar hlavy a struktura srsti jsou dány polygeny. To znamená, že vzhled je dán skupinou genů. Dědičnost jednoho genu nemusí být vyjádřena ve fenotypu (to co vidíme ) , ale jestliže jsou zděděny všechny polygeny skupiny, mají narůstající vliv (pracují společně). V každé populaci je vzhled děděný polygeny reprezentován křivkou, kde v extrémní vzhled (velmi malý nebo velmi velký) bude u velmi málo koček a střední vzhled bude prezentován u maxima koček.

Příklad: Vezměme si posazení uší. V přírodní divoké populaci můžete vidět kočky s různě posazenýma ušima. Rozdělme si kočky podle stupně posazení jejích uší: skupina 0 – velmi vysoko, jako zajíc; skupina 1 – vysoko; skupina 2 – středně vysoko; skupina 3 – středně; skupina 4 – středně nízko; skupina 5 – nízko; skupina 6 – velmi nízko, „na tvářích“. Pokud se naše celá skupina skládá ze 64 koček, tak jejich rozdělení do těchto skupin bude následující: skupina 0 – 1 kočka; skupina 1 – 6 koček; skupina 2 – 15 koček; skupina 3 – 20 koček; skupina 4 – 15 koček; skupina 5 – 6 koček; skupina 6 – 1 kočka. Můžeme předpokládat, že extrémní skupiny jsou tvořeny homozygotními kočkami. Tedy, jestliže chceme odchovat jeden z extrémů, musíme vybrat jen kočky z poloviny populace, které jsou nejbližší zvolenému extrému. Jestliže chceme nízko posazené uši, použijeme k chovu kočky ze skupin 6, 5 a 4. Jestliže chceme vysoko posazené uši, použijeme k chovu kočky ze skupin 0, 1 a 2.

To je to, co Vám Eva, řekla: jestliže spojíte spolu dva extrémy, nejčastější divoký typ bude převzat. Koťata budou všechna heterozygoti, což znamená, že jejich vzájemným pářením, dostanete znova „křivku“. Ale jen statisticky. Ve skutečnosti budete mít nevyrovnané vrhy.

Obtížnost chovu sestává ve skutečnosti, že současně chováme pro hodně rysů determinovaných polygeny. Proto musíme vybírat kočky s různými výrazy rozdílných rysů. Chov nemůže existovat bez selekce.

Dvě hlavní metody selekce:

Homogenní selekce: páříme nejlepší kočky s nejlepšími. Takhle rychle stabilizujeme jejich typ. Ale tato metoda má také své problémy: chovná skupina je malá, nemůžeme více generací chovat s potomky, protože bychom brzy byli v uzavřeném inbreedingu (velmi úzká příbuzenská plemenitba jako rodiče s dětmi…), nemůžeme opravovat počáteční chyby, protože i ty jsou stabilizovány.

Heterogenní selekce: páříme kočky různé kvality s jinými. Cílem je zdokonalení mizerného chovného základu. Výsledkem je průměrný chovný základ, méně mizerných koťat, ale také méně výborných koťat. Výhodou je větší chovný základ, širší genetický potenciál, ale nevýhodou je nestabilní typ, stále máme nevyrovnané vrhy.

Kterou cestu bychom si vybrali? Odpověď je jednoduchá – OBĚ. Metoda selekce by byla vždy změněna v různých stupních vývoje chovu. V chovatelské stanici to znamená, že bychom založili linii, pak ji opustili a připojili k ní novou krev, pak se vrátili opět ke své linii, atd. atd. Neboli chovatelská stanice bude chovat buď jen v inbreedingu, který je špatný pro genetický potenciál, nebo nebude mít typ vůbec.

Zlatá pravidla chovu:

1. Chovný pár nesmí mít společné vážné chyby.
2. Chyby chovného páru nesmí být v protilehlých koncích křivky (chyba může být kompenzována s „normou“, ne s opačným extrémem).
3. Chovatel by měl mít dostatečné informace o rodičích a prarodičích chovného páru.

A co je těžkého na chovu? Prakticky nic, jestliže dodržujeme zlatá pravidla. Ale každá chyba může být hluboce zakořeněná ve vaší linii, jestliže kryjete kocourem s touto chybou, který má „velmi silné geny“ nebo pokračujete v inbreedingu se skupinou předků majících tuto chybu. Odstranit takovou chybu, pak bude vyžadovat generace tvrdé práce. V mé chovatelské práci bych se chtěla vyvarovat koček z chovatelských stanic, které chovají formou inbreedingu (vědomě nebo nevědomě) kočky s rysy jako jiná plemena. Přidala bych kočku s chybou do mého chovného programu, jestliže on/ona má důležitou přednost, ALE JEN jestliže tato kočka nebude z liniového chovu, tj. většina jejich příbuzných nevypadá jako on/ona.

Sibiřská kočka je standardem kočka prakticky bez extrémních rysů. To opravdu naši práci dělá jednodušší (pamatujete si křivku?), ale odhad těžší. Nikdy nevíme, jestli je náš „zlatý průměr“ homozygot nebo heterozygot. Máme extrémy jen tam, kde standard říká „velmi“ a tam je jasné, že takový typ může být dosažen jen prací s homozygotním genotypem.

Podle čeho vybírám já? V tomto pořadí důležitosti:

1. Lícní kosti – širší a nižší je lepší.
2. Středně krátké, široké hmatové polštářky.
3. Profil – mírná linie.
4. Robustní kostra, dobrá velikost těla.
5. Středně posazené uši a střední velikost uší.
6. Velmi pevná krycí srst – delší a silnější je lepší.
7. Hustá podsada.
8. Střední délka srsti
9. Ocas střední délky

Existují samozřejmě další detaily, ale to je všechno, co mohu říct bez strávení dalšího dne u počítače. Doufám, že jsem nenudila ty, kteří jsou v chovu a selekci zkušení.