Neva Masquerade

a hodně zdraví a jen samé radosti - tohle přání "Hepčatů" letí od smečky Natalis Spring. Holky se opravdu povedly a rostou do krásy ku radosti svým majitelům. Tři slečny z "béčka" budou hájit barvy něv na GA v Popradu, spolu se zasloužilým taťkou Moucem tam pak bude jeho další dcera Mařenka. Opět se potvrdilo, že spojení linie Arsenie Něvského s linií Valenviců dalo českému chovu velmi kvalitní potomstvo. Bohužel spolu s krásnými dcerami předaly Hepina i Píša chovu rizikový faktor v podobě HCM. Přesto všechno jsem ale přesvědčená, že jak Pičišky tak i Hepiny jsou v rukou zodpovědných chovatelů.
Evka vzpomněla dnešních Píšino nedožitých narozenin. Přiznám se, že jsem měla sůl v očích, když jsem v sobotu vysazovala modré lobeky na místo jejího posledního odpočinku. Modré lobelky - Píšino modrý zvídavý pohled. Zvídavý i přehlíživý, jásavě rozzářený a ledově chladný, láskyplně hřejivý i svrchu přehlíživý. Pišička byla kočka mnoha tváří a podob a ... nezapomenutelná. Hledám její podobu v Estonii, někdy ji nalézám, jindy to je táta Mouc. V něčem je mámě ale hodně podobná - to když sedí na opěradle pohovky a je zahleděna kamsi hluboko do sebe. Vyzařuje z ní nesmírný klid, mír a pohoda. V tomhle hloubavém přemýšlení je to celá Píša. Pak ale stačí nepatrný pohyb a Toni se načemejří a jasně mi dá najevo, že jsem si vysloužila její nelibost za to vyrušení. Když kráčí středem pokoje, vlaje huňatým ocasem a přehlíží kocoury jako širé lány, případně po cestě udělí tu a tam pohlavek - ano vznešená panovačnost a arogance, to je Mouc. V jednom jediném kožíšku tu jsou se mnou oba - Freya i Mouc. Mouc, kterého mohu prostřednictvím soukromé korespondence obdivovat na dálku a kterému mohu za svých návštěv v Praze podrbat kožíšek. Píšu si nosím v srdci a ve vzpomínkách. A jak si tu tak sama vzpomínám na nezapomenutelnou Píšu a je mi po ní smutno, už vím, proč lobelky. Moje vzpomínka na velkou kočičí dámu je zahalena do modravého oparu, modrá k Píše zkrátka patří. Modré lobelky, modré nebe a modré, laskavé oči.