Neva Masquerade

Ne, neděste se. Moje dnešní povídání nebude odbornou statí, ale spíše úvahou na shora uvedené téma. K jejímu napsání mě přiměly dotazy a dotazy a dotazy – co jiného. Dotazy vznesené k mé osobě, dotazy směrované k uchu mých přátel. A protože jsme kočičí info web tak hlavním tématem bude kočka.
Ačkoliv se o sobě domníváme, že jsme svobodní, není tomu tak docela pravda. Máme určitou svobodu v rozhodování, ale není to svoboda absolutní. Naše činnost je vázána na různá pravidla „hry“, počínaje vymezením práv a povinností v rodině, ve škole, v zájmovém spolku a konče zákonnými normami společnosti – státu.
Dalo by se říct, že obdobnými pravidly se řídí i život našich tichošlápků. Pravda, nejedná se o pravidla uměle vytvořená daným živočišným druhem. Jsou to pravidla geneticky zakódovaná, jiná pravidla jsou ustálená na základě zkušeností jednotlivce. Vezměme si například označování teritoria. Kočka je šelma a to bez ohledu na to, zda žije divoce ve volné přírodě, polodivoce vedle člověka a nebo se jedná čistě o bytovou kočku, která zná volnou přírodu pouze pohledem z okenního parapetu. Má své lovecké teritorium, které je úměrné její velikosti. Kočka domácí bude mít lovecké území nesrovnatelně menší než například puma. Toto území zajišťuje svému „majiteli“ prostor pro lov, rozmnožování a výchovu potomstva. Svá práva v daném teritoriu si vyznačuje pachovými stopami např. otíráním pachových žláz umístěných v koutku oka o předměty na hranicích teritoria nebo močí.
Náš byt je tedy loveckým teritoriem naší kočky. Má v něm místa, kde si hraje – loví, má v něm svůj pelíšek – odpočinkové místo, misky s jídlem a vodou a toaletu. Náš byt jí bezpracně poskytuje vše, o co by musela ve volné přírodě bojovat a co by si musela před případnými vetřelci hájit. Zde se chová přirozeně a beze stopy nervozity či strachu. Kočka se z našeho pohledu ve svém teritoriu – bytě chová naprosto „normálně“. Všímavému pozorovateli jistě neušlo, že i bytová kočka se otírá o nábytek, ale zejména o nohy svých lidí, značí si (přivlastňuje) své teritorium. Pokud ale naší milou číču vezmeme z bytu a pustíme ji třeba na zahradu, jsme svědky toho, jak se její chování diametrálně změnilo. Kočka bude okamžitě ostražitá, nejistá a bude se snažit o rychlý návrat do bezpečí bytu. Dostala se na cizí území, je z toho nervózní a obává se útoku ze strany vlastníka území. Pokud dáte kočce dostatek času a možnost k prozkoumání nových území, bude za několik dní na zahradě jako doma. Náš kocourek střešáček vyrůstal přes zimu v bytě a zahradu znal právě z pouhého pohledu přes okno. Před několika dny jsem otevřela dveře na terasu. Kocourek celé odpoledne ležel schovaný za rohem a přes otevřené dveře pozoroval dění na zahradě. Stačilo však, aby okolo proletěl kos a kocour se málem přerazil o roh, jak upaloval do bezpečí kuchyně. Druhý den se odvážil na terasu, ale nepřeháněl to. Neustále se ohlížel, zda jsem nablízku. Třetí den se vypravil ještě o kousek dál a tak to šlo den za dnem, vždy o kousek dál. Po necelých třech týdnech je natolik odvážný, že se vypraví na zahradu sám, vždy však musí být otevřené dveře do bytu. Byt je jeho domovským teritoriem a zahrada cizí území. V okamžiku, kdy dveře zavřu, přejde ho odvaha. Přiletí na okno, srdceryvně povykuje a dožaduje se bezpečí svého teritoria. Aby se z kocoura vychovaného v bytě stal úspěšný lovec, který si bude umět uhájit své lovecké teritorium – zahradu, bude to ještě nějakou dobu trvat. Stejné schéma chování je možné pozorovat i u dospělé kočky, která změnila majitele. Vzali jsme dospělou kočku z jejího vlastního teritoria a přemístili ji na cizí území. Sžití s novým prostředím je delší či kratší podle adaptability jedince, důvěry v novou vztahovou osobu a také podle toho, zda v novém bytě už nebydlí jiná kočka. Obecně vzato rychleji se v novém prostředí zabydlí kotě než dospělá kočka. V každém případě je ale třeba dát novému kočičímu přírůstku čas. Čas na seznámení se s novým prostředím, čas k tomu, aby si kočka našla a vybrala místo k loveckým aktivitám i k odpočinku, aby si s domácím čtyřnožcem (čtyřnožci) ujasnila vlastní místo na hierarchickém žebříčku.
Pořídili jsme si koťátko. Jsme dokonale vyzbrojeni teoretickými znalostmi a proto jsme pro nového spolubydlícího připravili vše, co ke zdárnému vývoji a růstu potřebuje. Plánujeme mu skvělou budoucnost šampióna výstav, miláčka davů a v neposlední řadě i úspěšnou kariéru otce či matky. A vyzbrojili jsme se i příslušnou dávkou trpělivosti? Roztomilé koťátko se záhy vytáhne v nohatého dorostence, z tohoto období přejde plynule do rozházeného a rozhádaného puberťáka a … mnohdy rozčarovaný majitel–chovatel začátečník začíná pochybovat o tom, zda nebyl při koupi oklamán.
Odskočím si trošku do obecné roviny – malí živočichové pohlavně a tělesně vyspívají dříve než větší. Rannější v pohlavním i tělesném vyspívání jsou živočichové žijící teplých zeměpisných pásmech. Naproti tomu příslušníci téhož druhu, kteří žijí v chladných zeměpisných pásmech, s dospíváním tolik nespěchají. Nejinak je tomu i u koček. Orientální plemena jsou ve svém vyspívání o pořádný krok před plemeny, jejichž původním domovem je chladný sever. I přes toto obecné pravidlo záleží na každém jednotlivci. Budu-li se držet sibiřských koček, které jsou mi blízké, jedná se o kočky s delším vývinem a tedy s pozdnějším vyspíváním. Ale i v rámci tohoto plemene jsou linie, které se vyznačují určitou raností tělesného vyspívání. Další rozdíl je vázán na pohlaví, kočka oproti kocourovi vyspívá dříve. Roční kočka je na první pohled vyzrálejší než roční kocour. Zatímco kočička v tomto věku svůj vývoj již téměř dokončila, o kocourovi lze směle říci, že je to vytažený, nohatý puberťák, který není se svým tělesným vývojem ještě zcela hotov. Mám doma dva kluky v tomto věku. Zatímco jeden z nich je pěkně osvalený, s huňatým kožíškem a s náznakem tvořícího se kocouřího límce, druhý je ušatý, nohatý a „opelichaný“. Názorný příklad toho, že první je příslušníkem linie, která se vyznačuje určitou raností. I když jeho tělesný vývoj ještě není zcela ukončen, už na první pohled to je kus kocouřiska. Druhý mladík patří k těm pozdním, ztratil dětský kožíšek a na dospělácký háv si bude muset do zimy počkat. Z kulatého koťátka vyrostl do nohatého kluka, ale ještě se nestačil obalit svalovinou, nedodělanou hlavu zdobí pořádná ušiska. Až se dotáhne hlava, budou mu uši akorát. Chovatel-začátečník by zalomil v zoufalství rukama na tím, co si to „přitáhl“ za gremlina. Já se však ale „usmívám pod fousy“. Vím, že klouček potřebuje čas. Čas k dozrání.
Jak vidno, čas je nesmírně relativní pojem. V běžném životě nám spíš chybí než přebývá. Nejsem na tom jinak než většina z vás. Zejména chov sportovních koní, kde je všechno na dlouhé lokte, mě naučil trpělivě čekat, nikam nepospíchat a pak sklízet ty pravé plody chovatelské práce. S přibývajícími roky a ubývajícími silami a taky s ohledem k poněkud složité situaci v chovu koní jsem se víc než na koně zaměřila na kočky. No a jak se mi umění čekat vyplatilo. A to nejen v rovině kočičí, ale zejména v rovině mezilidských vztahů.
EvaH
pod čarou - Evko promiň, že jsem použila Tvůj přístup, své hesli si, bohužel, nepmatuji. díky za trpělivost, kterou s mojí pamětí máš.