Neva Masquerade

Tak v Rakousích jsem ještě nebyla. Mezinárodní výstava v Tullnu byla mojí premiérou v tomto koutě Evropy. A upřímně řečeno, jela jsem trošku v rozpacích, neboť jednak to pro mne bylo neprobádané území, jednak jsem tam z něvaposedlíků jela jen s Nikolou Hanzalíkovou a jednak jsem ani v nejmenším netušila, jaká nás tam čeká konkurence. Ale hezky pěkně popořádku.
Na MVK Chodová Planá získal Goran 2x CACe a spolu s CACem ze Stříbra tak splnil podmínky pro přiznání titulu champion. Stejně tak se to v Chodové Plané povedlo i Himalayie Bella Bohemia a tak jsme se s Nikolou domluvily, že ve dvou se to lépe táhne a tak za povinným zahraničním CACIBem vyrazíme v říjnu do Tullnu. Po dohodě z moravskou částí něvabandy jsme měly volné pole působnosti a tak jsme tedy za velmi časných ranních hodin v sobotu 3.10. vyrazily na cesty. Do Jihlavy to běželo jak na drátku, dálnice je zkrátka dálnice. Z Jihlavy jsem pak na doporučení kolegy z klubu zamířila na Moravské Budějovice, odtud na Znojmo, hraniční přechod Hatě a dál na Vídeň. Jsem zvyklá polykat kilometry po stovkách, ale v Jihlavě jsem musela sundat nohu z plynu a rapidně snížit cestovní rychlost. A tak to pokračovalo i na rakouské straně hranice. Kdo očekává za Znojmem dálnici, je zklamán. Ale dobře, i po jedničce se dá slušné uhánět vpřed. Ovšem ne ze Znojma na Vídeň. Upřímně - byla jsem docela zděšena kvalitou spojnice mezi Brnem a Vídní. Silničku okresního formátu jsem tu opravdu nečekala. Ale to se nedalo nic dělat a tak jsem si svoji posádku odvážela dál, směrem k Dunaji. Ale nebylo všechno ke kritice, pochvalu musím vyseknout před přesným dopravním značením, na mé trase se zkrátka nedalo zabloudit. A tak to pěkně šlapalo až do Tullnu a dál k Messegelandu, který je jakýmsi výstavním centrem rakouského městečka. Obchvat Tullnu nás vedl ke kýženému cíli tak mazaně, že jsme z dolnorakouského sídla neviděli skutečně ani jedinou střechu. Zato majestátní tok Dunaje jsme si z bezpečné výšky mostu vychutnali v celé jeho kráse.
Z parkoviště jsme vlekli kočky a bágle asi 300 metrů. Procházka jistě pěkná, ale když je člověk naložený jako soumar, je každý metr dlouhý nejméně dvojnásob. Volňásek byl shodný s počtem zvířat a tak si Dan a Kačenka (Nikoly dcera) museli zakouřit vstupenku. V areálu Messe probíhala WS psů všech plemen, rozdělená do tří dnů. Psi byli všudypřítomní a psí propriety rovněž. Kočkám byla vyhrazena jedna hala, která jistě nebyla malá, ale část haly si pro sebe zrekvírovali pejskaři. Na otevřené galerii byla restaurace (smrady z přepáleného tuku nbás otravovaly po celý den), po obědě se dal vzduch v hale krájet i přesto, že po obou štítech byla otevřené dveře a hala byla jakýmsi průchoďákem.
Výstavní výbor pracoval ve více než polních podmínkách, přikrčený mezi stánky, bez jakéhokoliv soukromí a snažil se jak jen nejlépe mohl, aby výstava klapala bez škobrtnutí. Těm třem očividným nadšencům patří obrovská úklona se zlomeným pasem. Paní byly vstřícné, nekácely se, nehysterčily, neustále se usmívaly a napravovaly drobné nesrovnalosti s elegancí a nezměrnou nonšalancí. Fakt, byly skvělé. Když jsme za nimi s Nikolou přišly s tím, že se jim povedlo zaměnit skupiny NEM, nedočkaly jsme se žádného lamentování. Dostaly jsme tištěný formulář, kam jsme zapsaly správné údaje, paní se nás zeptala, zda nám hodně vadí záměna posuzovatelů a s úsměvem nás poslala zpět ke kočkám. Během několika okamžiků byla chyba napravena, paní se s úsměvem omluvila a bylo vyřešeno.
Himalaya byla ve své GR2 sama. Posuzovala dr. Ivanková, Majolenka se moc líbila a tak si vedle superposudku odnesla i CACIBa, první z potřebných certifikátů k zisku IC. Při pohledu do katalogu to Goran tak jednoznačné neměl. V jeho GR1 byly další tři rakouské něvy. Všechny tři byly uvedeny pod Goranem ve třídě šampionů. Bylo to pochybení pořadatele, ale při prvním pohledu mě docela polilo horko - že by se zopakovala situace z Bratislavy? Při bližším pohledu jsem si ale odfrkla - byl to kastrát, kočka a kočička - juniorka, všichni tři z chovu snad jediné CHS v Rakousku zaměřené na NEM. Kastrát a kočka byli v otevřené třídě a tak jsme si to s domácími pěkně rozdělili. Goran získal prvního CACIBa, kastrát CAPa, kočka CACe. GR1 posuzovala paní Gradzyna Laskowska-Malaga a od prvního okamžiku měla oči jen pro Gorana. Jediné co mu vytýkala, bylo málo podsady, ale pak uznala, že je ještě teplo a kocour na pořádnou podsadu teprve čeká. Další výtka směřovala do barvy. Stejně, jako loni v listopadu Martin Šanda, pochválila Goranův kontrast, ale vytýkala mu příliš barvy v těle. Přímo blahem se rozplývala nad jeho typem, profilem, prostorem mezi ušima, mohutnou a vyváženou postavou a když na ni Goran zamžoural a pak při zívnutí ukázal tesáky lva, paní Grazyna si k němu přilehla na stůl, přitiskla obličej k jeho hlavě a pěla ódu na jeho povahu. Právem. Goran, kočička a juniorka se pak utkali o vítěze v barvě. Paní Grazyna u kočičky a juniorky vyzdvihla přednosti a označila nedostatek (obecně je ale hodně vysoko hodnotila, kastráta do BIVky nepřipustila - rovněž právem) a když přistoupila k hodnocení Gorana jen rozpřáhla ruce, vzala ho za hlavu, políbila na čenich a prohlásila, že Goran je její srdeční záležitost. Na vyhlášení BIV jsem Gorana předala do pravomoci stewardů. Po celou dobu se Goran choval jako naprostý profesionál, majestátně rozvalený v kleci, spolupracoval se stewardkou při předvedení a když mi ho stewardka předávala, byl jako malé dítě - hup kolem krku, čenich na krk, hluboké vrnění spokojenosti a patřičně důležitý pohled do objektivu fotoaparátů.
Posudky se vydávaly na rozdíl od výstav v ČR po skutečném ukončení výstavy. Kokardy se bezplatně vydávaly těm vystavovatelům, kteří zaplatili klecné spolu s poplatkem za kokardu. Ti, kteří si kokardu spolu s klecným nezaplatili, si mohli kokardu zakoupit dodatečně za 7 EUR (jasně že jsme si s Nikolou kokardy dodatečně dokoupily). Za titul BIV dostal Goran fakt velký pohár (výstavu poháry sponzoroval Whiskas).
A celkový dojem z rakouské výstavy? Pravda, jsem zvyklá na honosnější a organizačně lépe provedené výstavy, ale po pravdě - už jsem zažila i výstavy totálně nezvládnuté. A tak, pokud bych se měla vyjádřit jednoznačně, jak v římském cirku, dala bych palec nahoru. A ještě dlužím kompletní sbor posuzovatelů. Vedle již jmenovaných Grazyny Malagy a Soni Ivankové posuzovali domácí Dietmar Sagurski, italský Gianmichele Romano a mě osobně velmi nesympatická Thea Friskovec ze Slovinska. A když jssem viděla její přístup a zacházení s kočkama při BISce, konstatovala jsem, že je její velké štěstí, že neposuzuje dvojkovou skupinu. Neurvalé obracení kotěte naruby a hrubé třepotání vyděšeným zvířátkem by z mé strany s největší pravděpodobností nezůstalo bez odezvy.