Neva Masquerade

Omlouvám se Ditě, že mám zpoždění. Ale byl to velmi náročný víkend a bez velkého mučení přiznávám, že spánkový deficit mám ještě teď. Ale o tom jsem povídat nechtěla.
Přiznám, že když mě Eva požádala, abych jela s Ditou do Benátek pro kotě a přitom dohlédla na to, aby kotě stálo za dovoz, měla jsem z té odpovědnosti kopřivku a na druhou stranu jsem se těšila. Na Benátky a Itálii jsem zas tak zvědavá nebyla, ale Alpy - to je zkrátka srdeční záležitost.
S Ditou a Hankou (záložním řidičem) jsme se domluvily na startu z Č. Krumlova. Cesta pro mě tedy začala už v pátek pozdě odpoledne. Večer jsem byla u Dimy a Ireny v jejich zrenovovaném bytečku, nad skleničkou becherovky a šálkem výborné kávy dlouze debatovali o kočkách, trochu o kočkách a nakonec ještě o kočkách :) Když jsem si šla před půlnocí lehnout, měla jsem docela bojíše, jak se budu ráno sápat z postele a už dopředu jsem byla otrávená z toho, do jakého počasí se to vlastně pohrnu (sníh s deštěm, vítr).
Start plánovaný na sedmou se nekonal. Hanka spolehla na Karla (navigace) a Karel ji protáhl těmi nejnemožnějšími cestami. Zato já si s Irenou užívala úžasný ráno s obligátním hrnkem dobré kávy. Bylo to takové to krásné souznění dvou ženských, které si rády zavzpomínají nad fotografiemi s ohnutými růžky a pořád si mají o čem breptat. Díky Irenko, bylo to skutečně moc hezké ráno.
Těsně před devátou holky - cestovatelky dorazily. Zanechaly jsme Hančino Lagunu Dimovi pod okny, naskládaly se i s obrovskou zásobou jídla a pití do mého milovaného Ceeda a vyrazily směr Dolní Dvořiště - Linz - Salzburk - Willach - Itálie. Počasí nám opět přálo, teplota okolo nuly, vítr, déšť se sněhem slibovali, že se za volantem nikdo nudit nebude. Hanka zadala Karlovi cílovou destinaci a vyrazily jsme. Do Linze byla celkem pohoda, za Linzem si sedla za volant Hanka a Karel se pustil do práce. A to se děly věci? Na každém sjezdu nás nutil sjet z dálnice, nabádal nás k různým odbočením a celkově se nás snažil zmást - marně. Já měla svůj itinerář a na Karla jsem kašlala. Salzburk nás přivítal teplotou blízko nule a hustým deštěm se sněhem. Před námi se otvíralo jedno z nejkrásnějších alpských údolí a přitom na cestu bylo vidět sotva pár desítek metrů. Pár kilometrů před Bischofshofenem jsem se zase posadila za volant a vyrazila do hor. Hanka vyměnila volant za foťák a i přes to skutečně nefalšované psi počasí dělala co mohla, aby naši cestu zadokumentovala. Dita měla na starosti proviant a rovněž dohlížela na to, abychom měly pravidelné přestávky na občerstvení. Tak jam jsme polykaly horské kilometry a projížděly alpskými tunely, měnilo se i počasí. Po průjezdu posledním velkým tunelem před Willach jsme z psoty skočily rovnou do krásného podzimního počasí, po průjezdu dalšího z řady tunelů před Udine (kousek za italskou hranicí) jsme se z podzimu ocitly v babím létě. Italské Alpy jsou krásné a úplně jiné než Tyrolské. A protože bylo slunečné a teplota se sápala i v odpoledních hodinách k dvacítce, docela jsme si to užívaly. Karel po pádu k Hančino nohám a poté, co Hanka odhalila jeho pomatenou paměť, přestal prudit a začal navigovat a tak jsme si to po slušné dálnici pelášily z hor, přes plantáže topolů a vinohrady přímo k Benátkám. Karel nás včas upozornil na sjezd z dálnice, pak nás vlekl přes zpoplatněný most přes potok a následně ostře doleva (ostře tak, že jsem se se svým kombíkem pomalu nevytočila mezi svodidly), pak s námi chvíli laškoval navigováním z jedné slepé ulice do druhé, ale když jsme se nedaly, tak se zase umoudřil a dovedl nás přímo na místo určení.
Chovatelská stanice Laguna Syberiana má své sídlo v malém městečku Meolo téměř na předměstí Benátek, v rekonstruovaném starém farmářském domě, který stojí osamotě kousek od městečka. Směle jsem vjela do "dvora" a čekala, že se na nás vyřítí majitelé a s nadšeným vítám a dotazy na cestu nás pozvou do domu, dostaneme pravou a nefalšovanou italskou kávu, Dita vydoluje z báglu řízky, práskne špunty a budeme obdivovat kočky a koťata a posléze si prohlídneme Jovitu, Dita podepíše kupní smlouvu, zaplatí a pak budeme paní s díky odmítat, že nemůžeme už déle zůstat a moc děkujeme za nabídku noclehu, ale máme před sebou ještě dlouhou cestu, nakonec se všichni vyobjímáme a za zuřivého mávání vyjedeme ze dvora a ...
No tak přesně tak to nebylo! Pán, který byl nápadně podoben vyznavači thajských bojových umění nás nechal stát u auta a že jde paní oznámit náš příjezd. Dita se nedala a pelášila za ním. Zato my s Hankou jsme tam stály jako telátka. Ještě štěstí, že v prázdném prostoru stála dřevěná chatka s drátěnou voliérou a v té se potloukala malá mouratá sibka. Snažily jsme se ji ukecat, aby s námi navázala kontakt, ale marně. Mezitím přišel pán (bez paní a bez Dity), pozval nás do voliéry, vstoupil do domečku a odtud vystrnadil něváka. Následně jsme se dozvěděly, že to je Fuentes - otec Jovity. Chvíli jsme nad ním svorně dělaly ách ách (to mezinárodně) a mezi sebou česky kocoura hodnotily. Pak přišla paní s Ditou, paní chvíli máchala kocourovi máchátkem před nosem, čímž ho zjevně štvala. Pak paní vyslala pána, aby donesl dalšího kocoura (Dadushu). Kolektivně jsme projevily patřičné nadšení a sápaly se za pánem, že se na kocoury podíváme doma, ale kdepak - nepochodily jsme. Zkrátka nám nebylo dopřáno prohlédnout si všechny kočky z této CHS. Pán pak přinesl Dadushu, skutečného krasavce, chvíli jsme nad ním opět dělaly ách ách, paní byla zjevně potěšena našim obdivem. Ale to bylo asi tak všechno a to už jsem měla té italské pohostinnosti tak akorát a zavelela jsem prohlídku koťat. Paní tedy pozvala Ditu, aby ji následovala. S Hankou jsme se na sebe významně podívaly a vztáhly pozvání i na sebe. S naivní představou, že se konečně vloudíme do toho zajímavého domu jsme statečně pochodovaly Ditě v patách. Prohlídka skončila tak rychle jak začala - na chodbě. Spolu s Jovitou tam byl ještě její bráška. Chodbu měla koťata velmi dobře a pohodlně vybavenou, ale podle toho, jak byla koťata kontaktní, tak v chodbě rozhodně nevyrostla. Spíše byla chodba uzpůsobena pro předvedení koťat kupcům. No tak když kupec, tak tedy kupec. Pustila jsem se do podrobné prohlídky. Paní mezitím odešla pro další dvě koťata z mladšího vrhu (mimochodem velmi povedené mourky), pak nám přes dveře ukázala matku Jovitky. Mezitím jsem proklepla kočičku snad i zevnitř a když jsem viděla Dity upřený pohled, jestli ten "kup století" schválím, moc nechybělo a vyprskla jsem smíchy. Však na tě, Dito, Eva naprášila, že jsi byla rozhodnutá docestovat s malou domů i vlakem v případě, že bych ti ji neschválila. Ale ... na každé kočce se najde chyba, jde jen o to, aby ta chyba nebyla velká ... no a Jovitka je jako každá správná kočka, chybičky se na ní dají najít, ale jsou to drobnůstky, které nenarušují dojem z celku. Ano, je to pěkná kočička, má velmi slušnou srst, hlavičku v typu, krásně nasazená ouška, byť bych si mezi nimi představovala více místa, pěkný široký nosík, profil by mohl být lepší, ale je to teprve tříměsíční miminko a profil se doladí zrovna tak jako barva očí, která je nyní světlá. Jovitka má pěknou, silnou kostru, silný fundament, velké tlapky, široká prsa - na koťata v tomto věku je třeba hledět spíše po jednotlivých kouscích. Kotě, které ve třech měsících bude nápadně krásné, vyvážené a souměrné zpravidla moc nevyroste (Tonička). Nakonec jsem ještě Ditě naturkovala, aby se paní zeptala, zda nemá nějaká omezení stran chovnosti a když začala divoce třepat hlavou, že ne, tak jsem souhlasila s tím, aby Dita podepsala smlouvu a čapla svoji vysněnou Jovitku. Loučení bylo poměrně rychlé, žádné objímání, nic co známe z domova. Paní s námi před dům nešla, pán nám pokynul a já otočila auto zase čenichem směr sever a šlápla na plyn, abych to "vřelé" setkání měla co nejdál za sebou.
Jovita vydržela v autě mlčet asi tak 30 vteřin, pak se rozječela, z jekotu přešla v mníkání a mňoukání a hnikaní - to si celou cestu breptala s Ditou. Karel se snažil, aby mě dostal v co nejkratší cestě na dálnici a pak už jsme si to mazaly zpátky k Alpám a k italské hranici. Počasí bylo pořád krásné a teplé, my drbaly paní a cesta k hranici nám s užvaněnou Jovitou pěkně odsejpala. Italskou hranici jsem přejížděla už za tmy, ale provoz byl mírný, dálnice suchá a tak se jelo dobře. Pár kilometrů za Willach jsme stavěly na snačinu a kávu a zatímco jsme se kochaly hvězdným nebem nad vysokohorským údolím, Jovita v autě vyřvávala vztek, že je zavřená v bedně a sama. Je s podivem, jak byly ty hvězdičky mrňavé, až jsem se z toho celá nějak nadchla, že nás má počasí rádo a jak budu už v deset večer v Salzburku. Jenže pak jsem projela sedmikilometrovým tunelem a to co se dělo za ním, to jsem opravdu nečekala - sněhová vánice! Levý jízdní pruh byl zasypaný souvislou vrstvou sněhu, provoz téměř na nule. Po pár kilometrech se nám přimotal pod kola kamion s defektem na brzdách. Dejmy, které se mu valily z pod zadní nápravy tahače byly tak husté, že zahalily celý návěs a ten v chumelenici nebyl vůbec vidět. Na poslední chvíli jsem se mu vyhnula vlevo a bylo jen štěstí, že mě nikdo nepředjížděl! Před Salzburkem jsme zůstaly stát v koloně. Dva pruhy plné čekajících vozidel, mezi nimi i sypač. V tu chvíli jsem byla opravdu moc ráda za to, že jsem s sebou vzala dvě deky, desetilitrový kanystr s benzinem a ve Willach natankovala plnou. Už jsem se viděla, jak nám docházejí Ditino řízky, bublinky i minerálky, motor běží jen na benzinové výpary a ze sněhem zasypaného auta je vidět už jen anténa. No, tak katastrofické vize se nekonaly. Než nám Dan na telefonu stihl vypátrat dopravní situaci v Alpách, kolony se pohnuly, po necelých dvou kilometrech jsme dojely k tunelu a když jsme tunelem projely, už nám bylo jasné, proč to zdržení - policie odklízela havarované vozidlo.
Salzburk se před námi objevil nikoliv v deset, ale rovnou o půlnoci. Mizerné počasí nás neopustilo ani na dálnici do Linze a v podhůří Šumavy se s námi už vůbec nemazlilo. Do deště se vrátil sníh, teplota se usadila na nule a klikatá silnička na Wulowitz byla opravdovou prověrkou pro řidiče. Do krumlova jsem se doklouzala přesně ve dvě hodiny po půlnoci. Z vyhřátého auta se nám moc nechtělo, ale nedalo se toho moc dělat. Hanka nastartovala vyfoukanou Lagunu a než se trochu zahřála, přestěhovaly jsme zavazadla, pak následovala Jovitka ve svém vězení, poslední objetí a přání šťastného dojezdu, nasedli jsme do autíček a vy pidikoloně vyrazily směrem na Budějovice a domů. Hanku jsem dovedla na tu správnou křižovatku v Budějovicích, zablikala pozdrav řidičů a mazala směr Plzeň. Déšť a mlha se mě držely až do Protivína, pak se počasí umoudřilo a já začala polykat poslední kilometry. Před Plzní jsem toho měla už tak akorát a tak jsem se usnesla, že na čerpačce zastavím a dám si dvacet minut pauzu. Jenže na dálnici jsem se probrala k životu a jela dál. Když se únava opět ozvala, sjížděla jsem z dálnice na okresku - a opět jsem se probrala. Unáva se připlížila pár kilometrů před cílem. Přiznám bez mučení, že těch posledních cca 30 km si moc nepamatuji. Domů jsem dojela něco po půl šesté ráno, ale za ten risk na sebe moc hrdá nejsem.
A pro zvědavce pár čísel: Z Krumlova jsme vyjely v 09:00 v sobotu, v Meolu jsme byly cca v 17:05, odjížděly jsme po 17:30, v 18:00 jsem najížděla na dálnici, ve Willach jsme svačily ve 20:00, ve 24:00 jsme projížděly Salzburkem a v Krumlově jsem zaparkovala v 02:00 v neděli. Odjezd z Krumlova byl cca v 02:15 a dojezd do Frant. Lázní v 05:40 v neděli. Celkem jsem v sobotu ujela 1565 km, z toho cca 120 km dračila Hanka, i s pátečním přejezdem těch kilometrů bylo 1890. Na obrázky si budete muset počkat do zítra, dnes to už stačilo. pa EvaH
a pro zvědavé - zde jsou obrázky z italské cesty http://nevy.info/cs/v/Chovatele/Natalis+Spring+CZ/italska+mise/