Neva Masquerade

Děkuji paní Lucii za její příspěvek. Zcela evidentně se mezi majiteli a milovníky pokojových tygříků nachází více lidiček, kteří s CHS Bejlis učinili nepříjemnou zkušenost. Obávám se, že „chov“ manželů Andrlových nemusí být jediným takto závadovým chovem v naší zemi. Je to nejen o odvaze na takový šlendrián ukázat a pojmenovat ho, je to taky o tom, hledat cestu, jak z toho ven. Důvodů, proč k takovému stavu došlo, je jistě celá řada, od obyčejného pocitu vlastnit přes nesoudnost chovatele až k ztrátě kontroly nad množstvím zvířat v domácnosti. Ale ať už je důvod jakýkoliv, není omluvou pro závadový stav. V některých případech stačí přátelská domluva, někde je třeba razantnějšího zásahu. Problém v takovém případě je již zmíněná legislativa. Těžko můžete vpochodovat do chovu typu Bejlis a nakázat majiteli, aby okamžitě snížil počet koček, aby okamžitě …. Tak to prostě nejde. Jednak sám chovatel nic závadového na svém přístupu ke zvířatům nevidí, a jednak z jeho strany k jakékoliv dobrovolnosti není ani vůle. Pak nezbývá nic jiného, než se obrátit na oprávněné orgány no a zde je ten základní problém. Jednak naše legislativa v tomto směru značně pokulhává a jednak ani není příliš vůle ze strany oprávněných orgánů cokoliv řešit.
S velkou mediální pompou jsme se dopracovali k zákonu proti týrání zvířat, ale tato právní norma se spíše zaměřuje na hospodářská zvířata určená k tržní produkci masa a mléka, na ta je totiž vidět a jsou vděčným námětem k medializaci. Ale kočka nebo pes? Pokud se nejedná o takové zvěrstvo, jaké se v loňském roce řešilo v Jihočeském kraji, kde „chovatelka“ v prostorách bývalého prasečáku držela ve skutečně příšerných podmínkách cca 60 fen různých plemen a vysloveně z nich dolovala štěňata na kšeft, nikdo z oficiálních míst se k řešení kauzy Bejlis nepohrne. A co odpovědná místa s onou zlatokopkou v chovu psů vymyslela? V podstatě vůbec nic. Komu na týraných psech záleželo, sjel se z celé republiky a něco psů si tito lidé rozebrali, něco se snad muselo pro velmi špatný zdravotní stav utratit, další šli do útulku. Paní dostala jakousi pokutu (a docela by mě i zajímalo, zda ji vůbec zaplatila) a o pár týdnů později vesele podnikala ve stejné branži, za stejných podmínek o pár kilometrů dál. A je ticho po pěšině, kde byli všichni ochránci? Ale jeďte se někdo podívat do Pardubic na dostihy. Tam jsou novináři a televizní stanice, no a tam jsou i rádoby ochránci přírody – je tam na ně totiž vidět. Můj názor (a nejen můj) je ten, že pokud bude náš právní řád brát zvíře (zvíře zejména v zájmovém chovu) jako věc, pokud nebude legislativně upraveno, že i zvíře trpí strachem a bolestí, nedostatkem péče, do té doby bude cesta k řešení kauz typu CHS Bejlis velmi svízelná a složitá. A upřímně – bude velmi málo těch, kdo se do boje s větrnými mlýny bude chtít pustit.
Ačkoliv moje řádky možná vyzněly poněkud pesimisticky, jsem od přírody optimista a věřím, že slušní lidé nevymřeli a že jim nebude jedno, co se v jejich okolí děje za nešvary a že na takové nekalosti nejenže ukážou a budou je umět nejen pojmenovat, ale budou hledat cestu a vyvíjet tlak k jejich řešení. Byť by to bylo třeba jen tím, že o takové nepravosti poinformují svého veterináře, svého starostu a budou se jich chodit všetečně ptát, zda tam byli, co tam viděli a co mohou pro zajištění nápravy udělat a s čím ji i oni mohou v té věci pomoct. A nebojme se toho. Veterinář je živ z našich peněz, a když třeba i jen pro ztrátu důvěry k němu přestanu chodit, přijde o moje peníze, a když budu hodně hnusná, tak to roztroubím po všech svých kamarádech a přijde třeba i o jejich peníze. A starosta? Já jsem jeho volič, a pokud se bude k potřebám svých voličů stavět zády, příště jejich hlas nedostane a nebude starosta.
Co se týká vymahatelnosti smluvního ujednání bez sepsání písemné podoby tak tam jsem velmi skeptická. Ani já nejsem právník, ale práce s určitým okruhem právních norem mě živí již dlouhou řádku let. Lucie má pravdu v tom, že ústní ujednání má stejnou váhu jako smlouva psaná, ale její dokazování, to je ten těžce rozlousknutelný oříšek. Co je psáno, to je dáno, zde není co překrucovat a zpochybňovat, těžko bude protistrana tvrdit, že podepisovala a nevěděla co a pokud ano, tak je to hodně blbá výmluva. Nicméně váhu podpisu to nezmenšuje. Ale ústní ujednání? No to je jiná. Obrana typu „já jsem to myslel jinak“, a „to jsme se špatně pochopili“, případně „to jsem asi přeslechl“ je pak těžko napadnutelná a vyvratitelná. Pak to je skutečně tvrzení proti tvrzení a svědci jsou v drtivé většině rodinní příslušníci. V mém případě tomu nebylo jinak, u ústního ujednání seděli oba Andrlovi a na druhé straně já a můj muž. Těžko v takové chvíli vyběhnete před chalupu a polapíte okolojdoucího, aby si šel poslechnout, na čem se domlouváte. Už jenom ta skutečnost, že jakoukoliv dohodu uzavíráte ústně, svědčí o vzájemné důvěře a o tom, že v daný okamžik ani nepředpokládáte, že by k plnění dohody vůbec nedošlo. No a pak je pozdě bycha honit.
Lucie nakousla ještě jedno poměrně zajímavé téma – legislativní rámec pro pravidla chovu. Stejně jako Lucii, ani mě se nelíbí klecový chov, pokud se tedy nejedná o papouška. Ale to je asi tak jediné, co mohu. Pokud chovatel-škudlil používá do hajzlíku místo steliva staré noviny, zasmrádá v prvé řadě sám sobě a pokud zasmrádá i sousedům, pak je zase na sousedech aby se s takovým potížistou hezky vypořádali. Ze svého okolí znám případ, kdy chovatelé měli místo hajzlíků se stelivem, hajzlíky s roštěm. Jednalo se o perské kočky, u nichž je celkem reální předpoklad, že si do měkké srsti namotají kousíčky steliva. Kočkám roštové hajzlíky zcela evidentně vyhovovaly, sousedům už asi méně. A že mají doma plodného kocoura, to mi bylo jasné, už když jsem do toho věžáku vstoupila. Proti tomuto typu hajzlíku nemám zásadní výhrady, ale když už ho chovatel používá, tak by měl dbát na základní pravidla hygieny a hajzlík po použití okamžitě vyprázdnit a vypláchnout. Sousedé opravdu nemají povinnost „kočičí smrady“ čuchat. V tomto případě se sousedé skutečně nazlobili, obrátili se na bytové družstvo a to jednalo. Výsledkem bylo odsmradění věžáku nikoliv však likvidací koček v bytě.
Lucie se také dotkla pravidel chovu koček. V tomto případě je nutné vycházet ze základního faktu – chov koček je zájmovou činností, nejedná se o chov hospodářských zvířat. Na chov hospodářských zvířat legislativu máme a jsou v ní zapracována nařízení Evropské unie. Máme pevně stanovené kvóty pro počet kusů hovězího žíru, pro množství nadojeného mléka, pro množství vyrobeného vepřového i vajec, zkrátka na klasické zemědělské komodity mají zemědělci noty. Ale zájmový chov? To je úplně jiná kategorie. Zájmový chov spadá do volnězájmových aktivit občanů a do toho se žádný politik s právní normou nepohrne. Jednak to zavání diktátem a jednak by asi takový politik dlouho politikem nebyl. Souhlasím s Lucií, že určitá pravidla hry by mohly a měly stanovit mezinárodní felinologické organizace. A ony skutečně určitou měrou organizovaný chov upravují. Jsou to však pravidla v obecné rovině. Nevím, jak je na tom se svými předpisy WCF, nejsem jejím členem a její předpisy jsem nestudovala. V ČR je jedinou fungující chovatelskou organizací FIFé, respektive SCHK. Předpisy SCHK vycházejí z předpisů FIFé a jsou v souladu s platným právním řádem ČR. Ale ani předpisy FIFé taxativně neurčují způsob a podmínky chovu. Kapitola I. Chovatelského řádu SCHK do sebe atrahovala ustanovení § 13 z.č. 246/1992 Sb., zákona na ochranu proti týrání zvířat. Kapitola II Chovatelského řádu, čl. 2.1, pak zase vychází z ustanovení § 7 prováděcí vyhlášky č. 5/2009 Sb. a upravuje způsobilost k chovu ve vztahu k věku kočky a k frekvenci porodů. Osobně se domnívám, že přílišná konkrétnost do obecných předpisů nepatří. Co mě však trápí, je nedostatek osvěty. Silně pochybuji, že by se chovatelé houfně hrnuli na jakýkoliv seminář, který by si jednak museli zaplatit, pak se někam dostavit a tam naslouchat a posléze i diskutovat k danému tématu. Přesto se domnívám, že například Informační zpravodaj by byl vhodným místem k publikaci článků, zaměřených nejen na metody chovu, ale i na způsob jak se o zvířata starat a jak jim v bytě a nejen tam vytvořit kvalitní podmínky k životu.

Před dvěma lety jsem postavena před řešení otázky krytí. Buddy měl v té době zdravotní problémy, které ho o pár týdnů později odeslaly do kočičího nebe. Musela jsem tedy pro Toničku najít vhodného kocoura. Kromě kocourů v Č. Lípě a Mouce byli něvští kocouři pouze u Andrlů. Předběžná dohoda se uskutečnila v únoru 2007, na výstavě v Kongresovém centru, kde jsem se setkala s Andrlovými a EvouNěvou. Z výstavy se Andrlovi s Evou a Milenou Vodičkovou přesunuli do Řep. To je ono období, o kterém Eva výše píše, kdy jsme se rozhodly pomoci Andrlům s umístěním starších koček. Evě tehdy na té návštěvě byla ukázána z Běloruska importovaná Rustika a její dvě koťata - Sisi a Sigy. Eva projevila velký zájem o získání Sisi, ale byla paní Andrlovou odmítnuta. Evě byl tehdy předveden i red point Gar. A právě Evin popis Gara, jeho fotografie a naprosto nepříbuzný původ mě postrčilo k rozhodnutí odvézt Toničku ke krytí k Andrlům. Taky si dobře pamatuji, jak mě Eva upozorňovala na to, že moje princezna bude dobu říje trávit v, mírně řečeno, spartánských podmínkách a abych se hned po příjezdu nevyděsila a i s kočkou neutekla.
Vyzbrojena těmito informacemi a pytlem granulí jsem se po návratu z výstavy v Gelsenkirchen, cca o dva týdny později, vypravila s mrouskací Toničkou do Prahy. Hned na chodbě se mi pod nohami mihla dvě odrostlá koťata a k nim přišla informace, že se na ně zatím nepodařilo najít kupce a že na chodbě obvykle nebydlí, ale zřejmě se jim povedlo prosáknout z pokoje. Koťata byla zjevně vyplašená z příchodu cizího člověka a snažila se před cizincem okamžitě zmizet. Později jsem se dověděla, že to byla koťata z vrhu T a jedním z nich byla Talinka. Pan Andrle mě dovedl do pokoje v patře, kde bydlí všichni kocouři. No ... byl to pro mě šok. Pokoj o velikosti cca 14-15 m2, se starým nábytkem, jedním ubedněným oknem, plný kocourů a příšerného zápachu. Můj vytřeštěný pohled byl zřejmě dostatečně výmluvný, neboť pan Andrle se okamžitě pustil do vysvětlování, že kočka nebude předhozena všem kocourům v plen, ale bude umístěna v kleci o rozměrech 1 x 1 x 1 metr, která stála v rohu místnosti. Podle názoru pána domu, to je naprosto ideální stav, neboť kocour, který bude s kočkou v kleci, bude mít před zbytkem očumující smečky víc snahu krýt. Dál jsem si vyslechla přednášku o tom, jak jsou všichni hodní a mezi sebou se neperou. Až mnohem později jsem si uvědomila, že kocouři se mezi sebou neprali ne proto, že by byli tak hodní a charakterní, ale proto, že na tom stísněném prostoru žili a dosud žijí v permanentním stresu. Až se zpožděním se mi vybavily informace, které jsem načerpala z knih dr. Zdeňka Veselovského a které mimo jiné pojednávají i o etologii, tedy o chování zvířat. Každé zvíře má ve volné přírodě své teritorium, tedy prostor, kde loví, kde se rozmnožuje a kde vychovává svoje potomstvo. Každé zvíře, podle druhu a individuality má různě nastavenu únikovou vzdálenost. Úniková vzdálenost je vzdálenost, kterou daný jedinec vyhodnotil jako dostatečnou k záchraně útěkem. Pokud se tato vzdálenost zkrátí, zvíře se cítí ohroženo a brání se útokem. V komunitě kocourů u Andrlů, díky omezenému prostoru a obrovské koncentraci zvířat pak došlo k tomu, že několik metrů čtverečních, si tucet kocourů "rozparcelovalo" na titěrná "teritoria". Kocouři se bojí udělat chybný krok, nebo pohyb jeden před druhým, aby nezasáhli do cizího teritoria, úniková vzdálenost se díky omezenému prostoru zkrátila téměř na nulu a zvířata pak v takové situaci upadají do stresu, který se pro nezasvěcené může jevit jako "výborný charakter".
A do takto stresového prostředí jsem tehdy dala svoji princeznu. Naštěstí je Tonička natolik silná osobnost, že týdenní pobyt u Andrlů přečkala bez újmy na zdraví i na kráse. Bohužel, díky již výše popsanému prostředí, říje ji okamžitě přešla a z plánovaného spojení s Garem nic nebylo. Po týdnu jsem si pro princeznu přijela a celou cestu domů jsem se jí omlouvala za to, čemu jsem ji v honbě za přílivem nepříbuzné krve do chovu něv vystavila.
Kromě "pánského pokoje" se mi dostalo té cti vidět i místnost, kde žijí kočky společně s kastráty. Původně zde byla kuchyně, ostatně kuchyňská linka toho je důkazem. Metráží se jedná o prostor přibližně stejně velký jako prostor, kde žijí kocouři. Tato skupina zvířat má ale určitý luxus, který spočívá v díře ve stropu a možností (ovšem jen pro fyzicky zdatné jedince) vystoupat na půdu. Co mají obě skupiny společného (kromě stresu z minimalizovaného životního prostoru), je naprostá zanedbanost. Srst matná, mastná a zplstnatělá, spečené chuchvalce chlupů na místech, kde je srst jemnější a má k plstnatění sklon. Jak vypadá jemná kůže pod tímto nadělením nechci ani domyslet. O pelíšcích či jakémkoliv náznaku pelíšků si příslušníci obou skupin mohou nechat jen zdát. Ve druhé skupině mi byl ukázán Boris. Vyhaslý pohled nešťastného zvířete, které bylo uvyklé jiným životním podmínkám, jiné péči a jinému pohodlí. Slepená srst do dredů a plíživý pohyb v hrůze, kdy po něm kdo vyletí. Tak takovou podobu má láska pana Andrleho. A pro srovnání jaká rodina měla o Borise zájem. Manželé středního věku, s dospívající dcerou, domečkem a zahrádkou na okraji lázeňských parků. Boris by byl jediným a opečovávaným zvířetem v domácnosti, s volným pohybem po celém domečku, s majiteli by měl volný pohyb po zahradě, která je od okolního světa ohrazena 2,5 metru vysokým, plným plotem a na kšírkách procházky v lázeňských parcích.