Neva Masquerade

Ač tomu pohled z okna moc nenapovídá, je tu doba adventu. Ke slovu přichází intenzivní smejčení všech možných i nemožných koutů, broušené sklo po babičce po roce opět získalo diamantový třpyt, pomalu se začínáme rozhlížet po dárcích, které udělají radost obdarovaným, přerovnáváme recepty na vánoční cukroví z hromádky na hromádku (určitě, možná, nepeču). A u všech těchto a dalších činností máme v dostřelu bedlivé oči našich milovaných tichošlápků, kteří jsou připraveni kdykoliv a hlavně s čímkoliv pomoci bez ohledu na to, zda je jejich pomoc vítaná či dokonce vhodná. Včera v podvečer tomu u nás nebylo jinak. Přivlekal jsem domů náruč čerstvě nařezaných jedlových větviček a úžasně rudých hlohyní a vysloveně se těšila na to, jak si připravím adventní kytici z jehličnanů a hlavně – nachystám si ji v klidu a bez pomocníků. Omyl! I když jsem byla potichu nebylo mi to nic platné. Snad vůně čerstvé pryskyřice přilákala naši tlupu na místo činu. Kočičáci byli zkrátka všude a všude překáželi – pod nohama, pod rukama, kradli co mohli a tak netrvalo dlouho a v kuchyni to vypadalo jako na bojišti. Pochopitelně že s příslušným kraválem. Ale nakonec jsem zvítězila! Vánoční „kytice“ trůnila na svém tradičním místě v obýváku na truhle, na krbové římse se rozzářila první adventní svíčka a na přenosném bydlíku byly připraveny všechny zkrášlující propriety. Než škodílkové pochopili, k čemu že se to schyluje a vzali nohy na ramena, došlo z jejich pohledu na nejhorší - pudrování, česání a leštění kožíšků.
První to „odskákala“ Tonička. Toninka vždycky milovala výstavy a všechno co k tomu patří včetně čančání kabátku. Jenže ouha – naše první dáma nám výstavní nečinností trošku „zrezivěla“ a jako správná kočka v domácnosti dospěla k závěru, že výstavy by se mohly bez toho protivného česání klidně obejít. Závěje pudru ještě přežila, ale jakmile jsem vzala do ruky hřbílko, nebylo koho hřebelcovat. Nastala honička napudrované Toničky po celé chalupě a já si u toho se smíchem vzpomněla na Píšu, která přede mnou poskakovala po zahradě a v okamžiku, kdy jsem po ní natáhla ruku odhopkala zase o pár metrů dál. Když byl pudr dostatečně rozprášen po celé domácnosti nechala se uprchlice polapit a s kafráním jsme dokončili proměnu domácí pipky v půvabnou krasavici. Vděku jsem se ale od malé potížistky nedočkala.
Jako druhá přišla na řadu Teska. Teska se v kuchyni kochala poslední letošní růžičkou v jedlovém kabátku a když slyšela z obýváku rachot, nedalo jí to, zvědavce, a připlula zjistit, o co vlastně jde. V ten moment stála na bydlíku a i jí se snášely závoje pudru do kožichu. To už sice věděla o co v obýváku šlo, ale neprotestovala. Příprava na Pardubice byla zřejmě ještě v živé paměti a tak byla trpělivá a držela. Tedy jen do chvíle, než se přihrnula koťata. V okamžiku, kdy se Drubeckaja sama a dobrovolně začala povalovat ve zbytcích pudru na podlaze, pokusila se Tesa vyzmizíkovat. Její snaha byla ohodnocena jako blbý nápad a napudrovaná krasavice měla povoleno opustit místo kočičího utrpění až poté, co jsem jí kožíšek trošku postříkala antistatickým sprejem. Svůj názor na zkrášlovací proces vyjádřila vlajícím ohonem a smykem vybranou zatáčkou.
Právě ten smyk vzbudil do té doby chrnícího Gorana, který se přiflákal aby zjistil jednak co se děje v obýváku zajímavého a jednak co dávají v TV. Daleko se nedostal. Tedy dostal, k bydlíku a už se vznášel vzduchem do vyšších pater aby i on dostal do kožichu potřebnou dávku pudru. Leštit Gorana je vždycky lahůdka. Goran dospěl do správného kocouřího věku - nikam nepospíchá, na všechno má filozofický náhled a hlavně ví, že se mnou stejně nic neusmlouvá a tak tedy nesmlouvá a čeká, až mě to přestane bavit. Vpravit do jeho medvědí houně dostatek pudru není žádná sranda, ale díky jeho trpělivosti nám to šlo jako po drátku. S hlubokým hrdelním bručením mi dával celou dobu najevo, jak mu dělá moje přítomnost dobře a jak ho těší, že se mu hrabu v kožiše. Fakt, že spolu s mýma rukama se mu do kožichu dostává i pudr, jaksi takticky pominul. Konečné česání hřbílkem jen zvýšilo intenzitu vrnění a když jsem byla s jeho leštěním hotova a postavila ho z bydlíku na zem, přátelsky mi olízl ruku a pokračoval v přerušené cestě na kanape a na TV.
Prcky jsem si nechala nakonec. Jednak jejich dětské kožíšky moc velké péče nevyžadují a jednak měly obě možnost na dospělácích vidět, že nikomu nešlo o život. Darya se naivně domnívala, že jde o nějakou novou hru, ale jak jí přistál kartáč v kožíšku vytřeštila oči, otevřela hubičku a vyloudila tenoučké miauuu. Nabrala jsem si něco pudru do ruky a začala ji drbat na hřbetě a na bocích (to Darya vysloveně miluje), chlácholila jsem ji nanicovatým tlacháním a malá se rychle uklidnila, zvedla zadeček do oblačných výšin, z pištění okamžitě přešla do drnčivého vrnění a než se vzpamatovala, měla kožíšek navoněný pudrem. Pak jsem jí hřbílkem na králíčky počesala kožíšek a nakonec měkkým kartáčem vnesla trošku antistatiku. Ještě vrnící Darynku jsem posadila na sem a vrazila jí pod tlapky oblíbenou hračku. Drubeckaja „Beky“ měla kožíšek již částečně předpudrovaný a já vyleštěnou podlahu. Nicméně z výchovných důvodů jsem ještě trošku pudru do její srsti vpravila, kožíšek pohladila hřbílkem a pak navoněným kartáčem a posadila malou vrnilku vedle sestřičky. A že byly tak hodné a způsobné, slíbila jsem jim na dnešek střihání drápků. Holky z toho moc rozumu nemají, ale od dospěláků byl klid celý večer. Po dlouhé době to u nás vypadalo na kočekprostou domácnost.
No a Oříškovi patřilo včerejší leštící finále. Orion je velice trpělivý a nechá si skutečně líbit kde co. Jen to pudrování, to je pro něho hrob. Ne že by okamžitě prchal, to zas ne, to je statečný, ale jen chvilku. Pak zoufale kníkne, položí mi tlapy okolo krku a vysápe se mi do náruče jako polekané dítě. A pudrujte kocoura, když ho máte přilepeného na prsou, přední tlapy kolem krku, zadní kolem pasu a mokrý čenich zapíchnutý v krku. To prostě nejde. Tak jsem jednou rukou držela v náruči tohle chlupatý dítě, druhou jsem mu kartáčovala kožich a přitom jsem mu vykládala nesmysly. Tohle na mého „frajera“ platí, postupně se uklidní, nechá se postavit na stůl a v klidu dokončíme zušlechťovací proceduru. Nakonec musí přijít óóóóbrovská pochvala, jak je statečný chlapec a hubička na nos. Orion se sice děsně rád muchluje, ale hubáky bych si prý mohla nechat od cesty. Začne u toho kroutit fousama, snaží se mi vysápat z rukou a když se mu to podaří děsně legračně poskakuje. Ale běda, kdybych na toho hubáka zapomněla. Bude za mnou chodit se zvednutým čenichem a loudit.
Když jsem měla kočičí oficírnu sklizenou a loupala ořechy na cukroví, přemýšlela jsem hodně o něvách, o lidech kolem nich, o speciálce. V duchu jsem kombinovala do které přepravky koho vrazím, jak rozmístím kočky a kocoury v autě aby všichni měli dostatek pohodli a nikdo se na nikoho neškaredil, jak to s Danem všechno na jeden zátah pobereme a dovlečeme z auta na přejímku. Taky jsem vzpomněla, kde ty časy jsou, když jsem čapla jednoho kocoura do ruky, přes rameno hodila malou cestovní tašku a jelo se. A uvědomila jsem si, že z pohledu kalendáře to není zase tak dávno. Z pohledu věcí, které se od té doby udály, mi to ale připadá jako věčnost. A já si taky uvědomila, jak je to fajn, že už nejsem sama, že je nás taková bezva parta něvaposedlíků, že táhneme za stejný konec provazu, že se potkáváme na výstavách po celé naší zemičce a že si máme stále co říct a vídáme se rádi i mimo výstavy, že mám mezi vámi spoustu kamarádů … A taky jsem si uvědomila, že jsem na tu něvabandu strašlivě pyšná a hrdá. EvaH